Where can you run to escape from yourself?

19. srpna 2017 v 22:27 | NaTyyツ |  My Diary
Sia - Big Girls Cry
***
Delší dobu jsem přemýšlela, zda tohle psát. Bloguji už nějaký ten rok, ale s tímto jsem se nikde moc nechlubila. Možná působím jako šťastná dívka, ale skutečnost je jiná. Nechci aby jste mě po přečtení tohoto článku všichni litovali, to opravdu ne. Jen mám po těch letech potřebu se někomu a někam svěřit a mám pocit, že můj blog je to oné místo. Víte, dost často narážím na statusy typu "Miluješ svoji matku? Dej LIKE!" Nikdy bych i ten blbý "lajk" nedala. Proč? O tom chci dnes psát. Není to zrovna lehké a to je možná ten důvod, že jsem se s tímto svěřila jen pár lidem v mém okolí. Dnes už jsem ale připravena na to, o tom říct i Vám. Trošku mě k tomu nakopla sama Eliss z blogu zoma.blog.cz, která se tu svěřila se znásilněním. Říkala jsem si, že chtělo odvahu to napsat takto veřejně.. já tu onu odvahu Vám něco říct dostala nejspíš teď.


Mé matce bylo zhruba 16 co utekla z domu. Pořádně ani nevím, co se vše za tu dobu co ji rodiče hledali stalo, ale najednou čekala mě a přivedla si přítele. Říkejme mu třeba Michal.
***
Píše se rok 1997, říjen a já se právě narodila na tento svět. Netušila jsem, co mě ještě čeká a kdybych to věděla, raději bych se nenarodila. Matně si jen vzpomínám na nějaké útržky z porodnice. Věděla jsem, že moje maminka se na mě těší. Že se o mě bude starat s láskou a péčí. Ale bylo to úplně jinak. Bydleli jsme v malém domečku v jedné nejmenované vesničce. Měla jsem svůj vlastní pokoj, hračky a soukromí. Tedy až v pozdějších letech samozřejmě. Myslela jsem si, že jsme jedna šťastná rodina. Ano, byla. Jen do určité doby. Můj "tatínek" chodil do práce a staral se s maminkou o nás. Máma byla pořád doma. Z toho jsem taky soudila, že nechodí do práce. Tatínek pracoval jak mohl, aby jsme měli co jíst, pít a aby jsme měli co na sebe a měli střechu nad hlavou.

Začala jsem chodit do školy, kam mě vozil můj tatínek, který hned potom jel do práce. Tam jsem si našla kamaráda Davida. Byly jsme nerozlučná dvojka. Pořád jsme si spolu hrály. Nejlepší byly Vánoce ve školce, jelikož jsme všichni nedočkavě čekali za dveřmi než zazvoní Ježíšek. S Davidem jsme dostaly traktor! To byla paráda. Školka mě bavila ale jediné, co mi vrtalo hlavou bylo, proč chodím jen já ze školky tak pozdě? Vždyť všechny děti šli a já tu jsem sama. Důvod byl prostý - tatínek končil pozdě v práci a já něj ve školce prostě čekala. Ptáte se, co máma? Já ani nevím. Ale nikdy si pro mě nepřišla.

Byla jsem v první třídě. Našla jsem si kamarádku Ilonku, která měla doma koně. Měla jsem ještě jednu kamarádku, ale Ilča byla od té doby moje nejlepší kamarádka. Veškerý čas jsem trávila s ní a u nich doma. Měla koně a to bylo moje! Rády jsme se na nich projížděly ve výběhu jen tak. Bylo to super. Domů se mi nikdy nechtělo, jelikož tam na mě čekala máma, která vždy chtěla, abych šla hned spát. Ve špinavých punčocháčích mě šoupla do postele. Na jídlo jsem nejčastěji měla jen chleba osolený s máslem. Možná jeden z důvodů, proč doteď tak moc solím. (hah)

Máma si domů často vedla i své kamarádky. Jedna měla malé dítě. Jen o pár let mladší, než jsem byla já sama. To jsem taky musela hlídat a nedejbože, že ta holčička spadla nebo se jí něco stalo. Takový výprask vařečkou Vám opravdu nepřeju. Neměla jsem zkušenosti s hlídáním dětí že, tak jak jsem mohla já jakožto dítě hlídat druhé? Maminka byla v tomto případě někde fuč. Sama nevím. Asi s tou kamarádkou. Já byla doma sama a s tou malou. Táta z práce chodil hrozně unavený. Ještě bych dodala, že jsem byla často nemocné dítě. Pořád jsme jezdívaly k doktorce. Mě bylo pořád něco. Jednou jsem dokonce měla čtyřicítky horečky a nebo jsem se jednou probrala a nemohla se pohnout... Tohle matka nesnášela. Chodit se mnou k lékaři bylo pro ni něco hrozného.

Byla jsem tak ve druhé, třetí třídě, když moje máma začala chodit do práce. Ano teprve. Víte, ona se nikdy neudržela déle jak týden když moc. Tenhle moment si vybavuji dobře, jako by to bylo včera. Naši vstávali do práce kolem páté ranní. Já byla vzhůru, jelikož jsem nemohla usnout. Jakmile odešli, vydala jsem se sama do školy. Nechtěla jsem být doma. To už jsem měla vlastní pokojík a velké okno nízko k chodníku, takže jsem vždy vylezla oknem. Šla jsem sama a potkala jsem spolužáka Míšu. Naštěstí škola byla otevřená a tak nás tam vychovatelka nechala si hrát. Bylo vážně hrozně brzy.

Ve škole jsem taky musela být v družině. To jsem tak hrozně nesnášela. Matka mě nikdy doma nechtěla dřív jak ve čtyři. Dále co jsem nesnášela byly ty její svačiny.. Nikdy jsem je nejedla. Fuj. Nikdy mi nedala žádné zdravé ovoce. Pořád jen chleba. Na obědy jsem sice chodívala, ale dokážete si představit ty blafy. Ale kuře bylo dobré. To jsem vždy vzala kosti jednomu psovi, kterého jsem potkávala cestou domů. Byl to německý ovčák a vždy ode mě dostal kosti. Ten jeho výraz když se oblizoval jsem milovala. Byla jsem u něj každý den. Jednou jsem na tom místě našla i mobil, který někdo ztratil. Když jsem ho přinesla domů, vzala mi ho matka. Pak už jsem jej neviděla. Vím jen,že druhý den mi oznámila, že si pro něj někdo přišel. Jasně. Dotyčný určitě věděl, kdo ho vzal a kde bydlíme.
V družině jsem potkala ještě jednoho kluka - Daniela. S ním jsme si často kreslili. Jednou jsem se mu i svěřila, že to doma nemám ráda. On že prý také. Rodiče se hádali, ostatně jako u mě kolikrát. Tak jsme si řekli, že společně naplánujeme útěk z domova. Nakreslili jsme si mapu, vše promysleli. Ale nikdy jsme to neuskutečnili. U té kamarádky Ilonky jsem bývala den co den. Chodívala se mnou i hrát si na hřiště, na kolotoče. Vymýšleli jsme prostě zábavu. Domů jsem samozřejmě musela zavčas.

Když nebyl tatínek doma, dostávala jsem i na zadek, který byl neustále červený. Ani nevím proč. Nikdy mi to matka neřekla. I když - mám ji pořád označovat za matku? Měli jsme velký dvorek, kde když napadl sníh, jsme postavili s tátou kopeček a z něj jsem bobovala dolů. To byla sranda! Jen mé matce se to pořád nelíbilo.. Neustále na nás křičela, i na tátu. Nikdy jsem nepochopila, co jí tak vadilo. Proč jsem ji tak štvala?

Nastalo divné období - přišla jsem domů a nikdo tam nebyl. To už jsem byla trošku starší. Tak jsem si udělala něco na jídlo, pustila film - většinou Spidermana nebo Piráty z Karibiku, na které mě naučil taťka. Táta došel z práce a ptal se, kdepak je máma. Nevěděla jsem. A takto to bylo každý den. Naštěstí jsme si pořídili dvě kočky, které tam se mnou byly abych nebyla sama. Matka se vracela hrozně pozdě a táta začal pít. Jednou přišel domů, viděl mě u televize, matka nikde jako každý den. Sebral se a odešel. V zápětí došla matka. To bylo peklo. Jo, začínala jsem z ní mít strach. Ptala jsem se, kde je táta. Řekla mi, že neví. A někomu volala. Tak jsem se rozhodla, že ho půjdu hledat. Nechala jsem ji, ať si volá komu chce a odešla z domu. Tma jak v pytli. Šla jsem jen kousek, protože jsem se bála. Táta nikde.

Vrátila jsem se. Dostala jsem zase na zadek. Byl tak červenej, že takové nebylo snad ani rajče. Musela jsem jít spát. Nešla jsem. Byla jsem vzhůru a čekala na příchod tatínka. Ten došel úplně opitý. Nevěděla jsem, co se to děje. Matka ho sprchovala vlažnou vodou v koupelně a on se jen usmíval. Odešla jsem spát. Ráno bylo o něco lepší. Byl víkend a to jsem odjížděla k babičce. Každé ráno dělal otec matce kafe, jelikož tak byla líná vstát dřív, než ve dvanáct. Babičku jsem měla hrozně ráda (ta babička od tatínka). Buď jsem jezdívala na chatu a nebo domů. Ona si se mnou vždy kreslila, trávila čas, kupovala mi pořád něco nového, co pak dala matce, aby mi to vyprala, schovala nebo něco.

Dopadlo to tak, že veškeré mé nové věci moje matinka prodala, jídlo si nechala pro sebe, peníze utratila. Neměla jsem nic. Po nějaké době se provalilo i to, že chodí za chlapama ještě s kamarádkou. Dokonce babička přišla i na to, kam mizí mé oblečení. Bylo to to nejhorší období. Jednou u nás dokonce byla i policie. Už netuším, co se řešilo ale tentokrát byla opitá má matka. Policie stejně nic nevyřešila. Pak se s taťkem hrozně pohádali. Táta mě zavedl do postele, slíbil, že vše bude v pořádku. Matku nechal zamknutou na chodbě. Bylo mi smutno. Netušila jsem, co to má znamenat. Zavřel a odešel.

Jediný táta se staral o to, abychom měli co jíst. A ještě babička. Matka ne. Byla věčně bez práce a věčně se mnou doma. Nejhorší bylo, když mi měla stříhat nehty na nohách. To jsem brečela podobně jako u zubaře. Úkoly se mnou nedělala, protože nic nevěděla. Musela jsem je tedy dělat sama, s Ilonkou a nebo jsem je neměla. A pak se stalo něco, co si dodnes nějak nevybavuji.
Jednoho dne jsem jela ze školy. Vezl mě totiž děda s babičkou. Já a matka jsme měli sbalené věci. Odjeli jsme do azylového domu. Nechápu proč a co se stalo. Jen tam to teprve začalo. Byly jsme spolu v jednom pokoji. To bylo utrpení! Když mi chystala večeři, která byla mimochodem odporná, nachystala si i lžičku rybího tuku. To když mi to nechutnalo a já to nechtěla dojest. Hned mi jednu nacpala do pusy. Bylo to tak odporné. Pak mě šla nějak vykoupat a hodila do postele. Měli jsme dvoupatrovku. V tom azyláču jsem si našla i dva kamarády kteří se mnou chodili i do nové školy.

V nové škole se mi docela líbilo. Zase jsem bývala v družině až do konce. Matka si pro mě ale nikdy nepřišla. Azylový dům byl totiž hned vedle školy. Často jsem si chodívala hrát na hřiště s míčem a podívala si s ním. Byl to můj kámoš. Neznala jsem tam nikoho, až později jsem si našla kamarádky v družině. Jednou jsem si napsala omluvenku fixou, že odcházím dřív. Tak moc jsem nesnášela družinu. Samozřejmě mi to vychovatelka nevzala, volala matce a ta řekla, že tam budu až do pěti. Po příchodu do azylového domu jsem opět dostala na zadek. Matka k večeru naštěstí chodívala za kamarádkou do vedlejšího pokoje. Já sedávala u okna, brečela a přála si, aby to byl jen sen. Že tohle se neděje.

Navštěvovala mě tam i babička, která se mnou byla na hřišti. Vždycky plakala, když odcházela. Jednou večer jsem si našla dva papíry a začala psát. Začala psát to, jak mě moje maminka nesnáší a co špatného mi dělá. Ty dva papíry jsem si schovávala pod prostěradlem, aby na to nepřišla. Druhý den jsem to předala své třídní a v tu dobu se to začalo řešit a to pořádně. Kontaktovala sociální péči, kteří to nakonec vyřešili tak, že mě jí chtěli vzít. Táta si mě do péče vzít nemohl. Začal soud..

Dostavila se moje matka a babička. Matka ochotně podepsala papíry a souhlas s tím, že jdu k babičce. Kdyby to neudělala, netuším, kde bych byla. Za tohle jediné jsem jí vděčná. Od té doby jsem bývala u babičky. Už je to několik let. Matka ale měla přispívat výživné, ale nepřispívala. Hrozil ji i kriminál.. Dlouho jsem si myslela, že můj taťka Michal a babička jsou moje pravá rodina. Omyl. Pravého tatínka mám někde na Slovensku a už má svou rodinu. Babička vlastně není moje nic, ale ujala se mě. Rodina z matčiné strany se o mě nějak nezajímala.

Myslela jsem si, že už vše se v dobré obrátilo, ale kdepak. Musela jsem chodit k psycholožce. Brečela jsem každou noc. Proč já? Co jsem komu udělala? To mě má matka nechtěla? U psycholožky jsme chodívali i s babičkou, která plakala rovněž jako já. Jednou jsem měla kreslit i mapu své rodiny. Nedala jsem to. Byla jsem hrozně na dně. Každý den jsem si na tohle celé vzpomněla a vybavovala si úryvky. Nedokážete si to představit.

Po nějaké době jsem se dozvěděla, že mám bratra. To byl důvod, proč matka nešla do kriminálu. Jmenuje se Matyas. Když ho čekala, kouřila a pila, proto je z něj postižené dítě, které má vrozené chodit na špičkách. Víte, hrozně se stydím za svou rodinu. Má rodina se mě vzdala, kdežto úplně cizí lidé si mě vzali, pečovali a pečují o mě s láskou. Mají mě rádi. Má matka je pro mě vzorem, jakým bych nikdy být nechtěla. Kouří, pije, není ničím vyučená, nepracuje, je z ní troska. Dokonce byla i na ulici. Nedovedu si představit kde bych teď byla bez babičky a dědy. Nejspíš by mě matka prodávala, stejně jako prodávala sebe.

Víte, proč jsme šli do azylového domu? Protože jsme si prý měli na sebe zvyknout. Tohle říkali ty dámy, co azyláč měli na starost. Chápete to? Je to jak zavřít kočku a pitbulla do jedné klece. Z toho všeho bylo i vyhodnoceno to, že mě matka nebere jako dceru ale jako sestru. A tak se i ke mně chovala. Po nějakých pár letech se jí prý narodila i holčička, kterou ale ihned po porodu dala k adopci. Ušetřila ji trápení. Už je to nějaký čas co jsme kvůli tomuhle všemu přestala po nocích brečet (jo, teď se přiznám, brečím). Matka mě i v posledních letech zkoušela kontaktovat. Když mě chtěla někam vzít tak to bylo jedině do hospody. Nikdy mi nic nekoupila, nic od ní nemám. Kromě zkaženého dětství nic.

Už jsem měla takové stavy, kdy jsem stála nad tou naší slavnou propastí Macocha. Představovala jsem si, jaký to asi je spadnout dolů. Bolí to? Více jak šrámy od mé matky nemůže. Co se honí lidem v hlavě, když chtějí skočit dolů? To co mě? V těchto momentech jsem chtěla skočit. Ano, chtěla. Ale vždy jsem myslela na lidi, kteří tu pro mě byli v nejhorších chvílích. Kteří mě berou takovou, jaká jsem. I s tím, co se mi stalo. Zapomněla jsem i poznamenat, že - teď už v uvozovkách - tatínek, mi koupil pejska, kterého máme pořád. Jmenuje se Dája. Ona a já jsme to prostě zvládli společně.

I v těchto chvílích mi moc pomohli koně. V jejich přítomnosti totiž nemyslím na nic. Na žádné problémy kolem. Stejně si tak pořád říkám, že jsou na světě děti, co se mají i hůř. A já dopadla ještě jakž takž dobře. Musím ale říct, že se hrozně stydím za svoji matku. Že bych si i ráda změnila přijmení. Nechci s ní mít nic společného. Vůbec nic. Naštěstí jí zas nejsem tak moc podobná, jako dříve.

Teď to bude možná ode mě ošklivé, ale ráda bych ji potkala někde na ulici jak se utápí v těch sračkách, co já jako děcko. Ráda bych ji k nohám hodila pitomou desetikorunu a řekla, ať se za to třeba nažere. Soud ji dokonce nařídil, aby si prý podvázala vaječníky. A víte, jak to dopadlo s mým bráškou? Vzala jí ho sociálka. Je teď v pěstounské péči jako jsem já. Navštěvuje odborné doktory, kteří s ním pracují skrz jeho nožičky a celkově psychiku, jelikož ho také vyslíchali nějaké pracovnice z odboru Péče o dítě. Prý sám řekl, že mu matka něco dělala. A to dosvědčovali i modřiny na jeho těle. Dokážu si to představit. Chudák malý.

Řeknu ještě jednu věc nakonec - kdyby mi doktoři jednou našli nějakou vážnou nemoc a zbývalo by 24 hodin života, přísahám Bohu, že si tu děvku najdu a osobně před vlastníma očima ji zabiju. Jakkoliv. Ale jo. Naši mi sice říkají, že jsem blázen. Ať toho nechám, že ona se v těch sračkách teď topí sama. Ale já ji jednou chci vidět umírat. Možná si říkáte, že jsem blázen, ale já ji tak šíleně nenávidím, že není člověk, kterého bych nenáviděla více. Zkazila mi celé mé dětství. Nemám na co vzpomínat. Snad jen na Vánoce u babičky. Nejsem ji vůbec za nic vděčná a nikdy nebudu. Možná to tak mělo všechno být. Každý má přece napsaný jiný scénář života.

Dodám, že mě ještě kontaktovala na facebooku. Pohádala jsem se s ní, řekla jsem ji, že je to kráva a co má za drzost mi ještě psát. Že není má matka. Nemám matku! Že se za stydím. Ona ani neví, kolik mi je let, kdy jsem se narodila, nic. Dostala mě když mi napsala něco ve smyslu, že kdyby věděla, co ze mě vyroste za pindu, radši by mi dupla na krk hned po porodu anebo udusila na pupeční šňůře. To je, co? Ona mi zkazí nejhezčí část života a ještě mi napíše tohle. Nechápu, kde se v ní bere ta drzost.

Stejně mám hrozný pocit, že mě "proklela". Mám totiž dojem, že kamkoliv vlezu či mám být ve škole s někým ve skupině, vždy prohrajeme, dopadne to špatně nebo něco zlého. Nevím, možná si to jen takhle beru. Musím uznat, že po vypsání tohoto článku mi je lépe. Sice jsem si teda hezky nasoplila pod nosem, ale co. Já jen ke konči řeknu, že .. buďte vděční za svoje rodiče. Často jsem od dětí slyšela jak chcou to a to.. víte, co chci já? Rodinu! Maminku a tatínka. Ale to se mi nikdy nesplní. Doufám ale, že to splním svým dětem. Svým dětem chci dát to, co mi má vlastní máma dát nedokázala. Lásku a člověka, ke kterému se přijdu vybrečet a kdykoliv mi poradí.

Ceňte si svých rodičů! I když jsou dny, kdy jste na ně třeba naštvaní a oni na Vás - vzpomeňte si, že oni Vás přivedli na svět. Že vám dávají lásku, péči. A že jsou děti, kteří ani to nemají....
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 yuu. yuu. | Web | 19. srpna 2017 v 23:30 | Reagovat

buď fpoho, kvůli takovému člověku vůbec neměj negativní emoce, nestojí ti za jakoukoliv emoci.
a všechno zvládneš
buď cool ;)

2 NaTyy NaTyy | Web | 19. srpna 2017 v 23:44 | Reagovat

[1]: Kezby to byl jen "takový člověk". ;)

3 Eliss Eliss | Web | 20. srpna 2017 v 8:10 | Reagovat

Tak tohle mě dostalo :-( Je mi moc líto, že máš takovou matku, doufám že alespoň u té babičky se to dá, i když píšeš že to není nic moc. Teď mi přijde že mám tu nejlepší rodinu na světě :-(

4 Magicmax Magicmax | Web | 20. srpna 2017 v 9:02 | Reagovat

To s tou odvahou "Trošku mě k tomu nakopla sama Eliss z blogu zoma.blog.cz, která se tu svěřila se znásilněním. Říkala jsem si, že chtělo odvahu to napsat takto veřejně.. já tu onu odvahu Vám něco říct dostala nejspíš teď." To čtenáře opravdu motivuje k tomu aby si to přečetl! :-) Aneb. Já jsem to nedočetl. :D Víš ono je to dlouhý tak, že to zaplní pět celích obrazovek .aby se mi to zobrazilo celé. Promin. :( Takové dlouhé články nejsou pro mně. :( Třeba někdy jindy. :) A nejhorší na tom je, že mně to opravdu zajímá! :D :D
Jinak proč zmizela Bleskovka? :-)

5 Magicmax Magicmax | Web | 20. srpna 2017 v 9:03 | Reagovat

Já omylem do ankety zaklikl, že jsem holka! :D

6 Hrašulee Hrašulee | Web | 20. srpna 2017 v 9:23 | Reagovat

Asi muselo stát hodně sil, tohle sepsat. Moc držím palce, ať už se máš jenom lépe ♥ Chápu, že ji nenávidíš a nepřeješ jí nic dobrého, ale ber to tak, že ona se už potrestala sama, když přišla o vás. Ona to tak asi nebere, ale podle mě je tohle jedna z nejhorších věcí, co se člověku může stát. Třeba si to jednou uvědomí, no když ne, tak ty už se tím trápit nemusíš :)

7 Marie Marie | Web | 20. srpna 2017 v 12:09 | Reagovat

Já vůbec nevím, co k tomu napsat. Přijít takto o dětství je něco příšerného, ale neboj, ono na ní taky dojde.

8 crazyjull crazyjull | Web | 20. srpna 2017 v 12:31 | Reagovat

Je mi to hrozně líto, vůbec si neumím představit, jaké to pro tebe musí být. Každopádně je dobře, že jsi to zvládla a že jsi teď u někoho, s kým se cítíš o hodně líp. :)

9 Janet Janet | Web | 20. srpna 2017 v 13:57 | Reagovat

Tak to mě dostalo a dokonce i mně vhrkly slzy do očí. Je mi líto, že vlastně mámu nemáš a nevíš jaké to je. Chápu i to, že ji nenávidíš, co také jiného k takovému ,,člověku´´cítit. Hlavně se tím ale pořád netrap a snaž se myslet na hezké věci a lidi co tě mají nyní rádi, i když je to občas těžké. A jak píšeš, že tě hafan podržel nad vodou, já to mám stejně s mými kočenami, nebýt jich, asi už tu taky párkrát nejsem. Je fakt, že jsem se hodně nad tím zamyslela. Jsem ráda, že je mi moje máma oporou a zároveň kámoškou. Přeji ať ti vše vychází a hlavně ať máš kolem sebe super lidi. :)

10 Elithia Elithia | E-mail | Web | 20. srpna 2017 v 15:14 | Reagovat

Zdravím. :)
Ráda bych tě pozvala do nově založeného grafického projektu, nesoucí název DUB, na nímž spolupracuji já a Gaz z designy-na-objednani.blog.cz. Význam v tomto projektu je, že sdružuje grafiky na blog.cz, ať už „živých” či „mrtvých”, a vytváří propagační projekt, který spojí značné a vynikající grafiky po serveru blog.cz.
Podrobnější informace jsou vypsány buď na blogu mém / http://anime-design-e.blog.cz/1708/projekt-dub / nebo na blogu Gaz / http://designy-na-objednani.blog.cz/1708/dub /.
Dříve nebo později bychom měly vydat i seznam členů, na kterém můžeš i ty. ^^

Budeme rádi, když se zapojíš a přihlásíš, protože si myslíme, že máš grafiku v malíčku. :)
Předem děkujeme. ^^

11 Adela Adela | Web | 20. srpna 2017 v 16:33 | Reagovat

Ahoj, článek jsem si přečetla celý a musím říct, že je smutné, že někdo milý jako ty má takovou matku. Nějaké děti si svých rodičů naváží, i když by pro ně rodiče udělali cokoliv na světě..
Obdivuju tě za to, že jsi to dokázala zveřejnit, zveřejnit kousek svého života, který se doufám už teď bez kontaktu s matkou bude super a bude se jen zlepšovat ♥ Držím palce ♥ Měj se krásně :)

12 dinosaurss dinosaurss | Web | 20. srpna 2017 v 20:33 | Reagovat

Otřesné.. Taková hnusná lidská hyena, ta by spíš zasloužila, aby jí někdo šlápl za krk!! Proboha.. To pro mě není člověk, to je monstrum..

13 Hemitson Hemitson | Web | 20. srpna 2017 v 21:03 | Reagovat

Na konci článku jsem brečela, jak jsem byla smutná a opravdu nevím, co na to říct. Vím, že nechceš lítost, ta ničemu nepomáhá, ale chci ti říct, že my všichni tady na blogu za tebou stojíme. Tvůj blog jsem navštěvovala už v minulosti, ještě když jsem mívala deníčkovský blog s koňmi a vždycky jsi mi připadala hrozně fajn a milá. :)
Máš sice hroznou matku, ale ty nejsi ona, a i když na ni nedokážeš zapomenout, tak se snaž ji hodit za hlavu, říká se mi to lehce a můžou to být pro tebe pouhé bláboly, ale nejlepší řešení pro tebe je žít tím, co je teď, myslet na to s kým jsi a kdo tě má rád a nestarat se o to, jak žije, protože už jen její způsob života je pro ni si myslím dostatečný trest za to, co ti udělala.

14 L. L. | Web | 21. srpna 2017 v 11:39 | Reagovat

tohle je na mě dost silný příběh a je mi to líto, co se v některých rodinách děje a ani moc nevím co k tomu víc napsat, ale přeji ti jen to nejlepší v životě! A od tvé babičky je krásný, že se tě ujala.

15 Magicmax Magicmax | Web | 21. srpna 2017 v 19:12 | Reagovat

Děkuji ti. :) Seš milá hodná holka. :) :-)

16 cosmetic-world cosmetic-world | Web | 21. srpna 2017 v 20:03 | Reagovat

Já jsu celkem citlivá a toto číst pro me je silný kafe ještě když tě vnímám jako hodnou holku.Mrzi mě to že se to stalo a nedivím se ti takovým lidem se všechno ale vrátí a ano utopí se ve srackach to mi věř.Jsi dobrý člověk a tohle člověka psychicky hodně poznamená,protože jsme se učili ve vývojové psychologii že dítě se učí vlastně od rodičů a takové traumata někdy způsobují i psychické problémy.Muj otec nás bil a tak ale nestýkam se s ním už dlouho,máma taky občas skřípe,ale stres z práce.Tento článek mi dal za pravdu,že i tak ji mám ráda a můžu být ráda,protože někteří to štěstí nemají.A ta tvoje babička je strašně hodná paní která má srdíčko na správném místě,přeju ji do života to nejlepší.Je hezké že ještě dobří lidí existují🙂 a ty se drž a zkus se pomaličku od minulosti odprosit,ano je to těžké,ale máš hodne lidi kolem sebe kteří by nebyli rádi že se tím furt tak trápíš.A bráchy je mi taky líto,ale aspoň že je v pěstounské péči.

17 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 21. srpna 2017 v 22:01 | Reagovat

Silný.
Víš, ono mít pohromadě rodinu, která vypadá navenek, že je v pořádku a její členové v ní po hmotné stránce nestrádají neznamená, že v ní je láska, taková ta zdravá nezištná. Mě čas od času matka citově vydírá a vyčítá mi věci které nemůžu změnit. Pořád všem členům rodiny předhazuje jak se pro nás obětovala a my jsme nevděční.
Takové jako ty jsem to neměla. Přeju ti ale aby některé z těch ran čas trochu zahojil (i když to je nadlidský úkol). A s tím prokletím si nic nedělej, taky to znám. Rozhodně to není tebou, že skupiny ve kterých jsi například prohrávají :-) Jednou budou vyhrávat.

18 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 13:04 | Reagovat

Naprosto přirozená reakce, vůbec se ti nikdo nemá právo divit. Nikdo nemá povinnost milovat člověka, jenom kvůli tomu, že ho přivedl na svět. Nikdo se o to přivedení na svět vlastně neprosil, takže neni vázanej žádnou povinností k druhým. Obzvlášť ne, když je osoba, co tě porodila, taková zbytečná kráva. Být na tvym místě bych za svoje pocity a za to, co si o takový osobě myslim, necejtila žádný výčitky.

19 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 13:29 | Reagovat

Moc ma mrzí, že si to takéto mala. Obdivujem ťa, že si o tom napísala. Ja som to mala trochu podobné. Žena, ktorá ma porodila nikdy nebola správna osoba a ten malý čas, čo som s nou rpežila bolo peklo. Doslova. Našťastie už niekoľko rokov s nou nemám nič spoločné.
Som rada, že aspon nejakí ľudia sa o teba zaujímali, že si si našla záľubu v koňoch a dúfam, že už budeš mať len pekný a šťastný život :)

20 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 17:37 | Reagovat

Nebyla jsem bita, ani nenáviděna, ale vlastně jsem nebyla ani milována, protože mi maminka zemřela a tatínek ještě před ní. Měli TBC a proto jsem s nimi ani nemohla od malička být. Do,8,5 jsem byla v Dětském domově, proplakala každý večer v posteli, než jsem usnula, čekala jsem, až se maminka uzdraví. Ona, když umírala- dva roky už vdova- uprosila příbuzné, aby mě nenechali v DD. Vzali mne k nim. nouzi jsem v ničem neměla, problémy jsem nedělala, ale nedovedla jsem se ani přitulit, protože mě nikdo nikdy nepohladil. Neměli to ve zvyku.
Víš, co se mi ale nezdá? Ta tvoje matka umí ovládat počítač, když je na ulici, dostala se facebook? Jak jste se našly? Ona tebe? Stejně ale bez lásky matky žít není dobré, máš ale babičku, tatínka- buď jim vděčná, dej jim to najevo. Bude to největší odměna za jejich péči.

21 NaTyy NaTyy | Web | 22. srpna 2017 v 17:45 | Reagovat

[20]: Odpovím i sem: Matka se dostala k počítači na ubytovně, kde byla. Ostatně i v azylovém domě byl počítač. Na FB ji musel někdo dostat, to já už nevím. Tam mě našla samozřejmě podle přijmení ale já ji hned blokla, takže mě teď najít už nemůže. Netuším, zda na FB ještě chodívá.

22 shira-elizabeth shira-elizabeth | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 18:57 | Reagovat

Víš, že lhostejnost je horší, než vztek?? Nehádej se s ní, buď k ní lhostejná.. V konečnym důsledku to bolí víc..
Chtěla jsem se zaptat, kam se poděli kočky ze začátku článku?? Proč tě nechtěli nechat tátovi v péči?? A to neměl táta nic co říct k umístění do azylového domu?? To poslední jsem možná jen nepochopila.
Samozřejmě nemusíš odpovídat, jen jsem zvědavá.
Je super, že se tě ujali alespoň prarodiče i když ne ti biologičtí.
Hodně štěstí s existencí, to zvládneš. *hug*

23 NaTyy NaTyy | Web | 22. srpna 2017 v 19:11 | Reagovat

[22]: Jeden kocour nám utekli, druhý tam zůstal ale netuším, co je s obouma teď. Do tátové péče mě dát nechtěli protože pracoval, neměl by na mě čas a celkově na to nebyli podmínky, nevím, jen tohle si pamatuju. :) ..

24 NaTyy NaTyy | Web | 22. srpna 2017 v 19:12 | Reagovat

[22]: Jeden kocour nám utekl, druhý tam zůstal ale netuším, co je s obouma teď. Do tátové péče mě dát nechtěli protože pracoval, neměl by na mě čas a celkově na to nebyli podmínky, nevím, jen tohle si pamatuju. :) ..

25 shira-elizabeth shira-elizabeth | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 19:16 | Reagovat

[24]: Chápu, díky :) Ještě jednou, hodně štěstí :)

26 Aru Aru | 22. srpna 2017 v 19:47 | Reagovat

Holka, jsi hrozně silná, že jsi tohle dokázala napsat. Mrzí mě to, ale musím se zastat tvojí matky. Možná nebyla chytrá, možná neměla žádné schopnosti. Ale třeba měla i své sny. Ty můžou mít všichni - velcí, malí, chytří, hloupí. I já je mám. A kdyby se mi nechtěně narodilo dítě, vzdala bych se ho hned na začátku, abych mu nemusela působit utrpení a třeba i hrozné dětství. Matky bývají silné v tom, že na úkor sebe sama se starají o rodinu, děti a domácnost, a strádají přitom. Ovšem láska je motivuje. Tvá matka to nedokázala, ale vůbec se jí nedivím - ani já bych se nezvládla starat o domácnost, radši bych pracovala. Tvoje matka nechtěla rodinu ani práci, takže po čem tak moc toužila? Po společnosti, zábavách, dalších chlapech? Třeba měla skutečně něco, čemu se chtěla věnovat, proto odešla od rodiny, proto se začala nořit do sraček, protože cítila, jak jí to něco protéká mezi prsty. Proto začala být zlá, začala nenávidět, začala holdovat alkoholu. Já skutečně nevím, jak moc si ji za ta léta poznala, ale možná si viděla jenom tu její stinnou stránku projevující se takřka každý den. Možná  měla i své sny (či plány) kterých se musela kvůli rodině vzdát - nebyla to právě ta oběť, kterou udělala? I když, soudě podle tvého vyprávění by bylo lepší, kdyby odešla už na začátku.

A nebo možná máš pravdu. Třeba byla tvá matka vážně zbytečný člověk, který by se nikdy nikam neposunul. Ať už s rodinou, nebo bez. Ale prosím, nesmíš jí nenávidět. Neměla jsi hezké dětství, ale aspoň ti dala dobrou lekcí do života, dosáhla jsi uvědomění. Odpusť jí vše to, co ti napáchala. Jinak tě to bu bude sžírat zevnitř. Neříkám, abys jí měla ráda. Ale nesmíš nenávidět. Co dobrého a pozitivního ti nenávist přinese? ;-)  ;-)

27 NaTyy NaTyy | Web | 22. srpna 2017 v 20:02 | Reagovat

[26]: Jenže ona se nestarala ani o tu blbou domácnost a pokud nechtěla, neměla si dítě v takovém věku pořizovat. Sázím na to, že ona ani neví, co to slovo "sen" je. Pochybuji, že ona nějaké sny má či měla. Byla jsem u ní cca do svých 8 nebo 9 let, netuším, možná to bylo více. Trávila jsem s ní každý den takže opravdu vím, jak se chovala a jaká je. Kdyby se aspoň změnila - ale ona je pořád stejná, ba dokonce horší. Pokud měla plány, tak tedˇmá na ně prostor, tak proč si žádné ty zmiňované sny nebo plány nesplnila? Vždyť ona je troska, chápeš? Nic víc. Vždyť co ji chybělo ke spokojenému životu? Střechu nad hlavou měla, pracujicího a věrného chlapa taky, dceru, kterou nosila devět měsíců a věděla, že bude mít dítě a že je to další povinnost. Kdybych se narodila nečekaně, tak neřeknu, ale věděla to a měla být připravená. Hold ona je blbá a neví, co to je mít dítě. Jak se o něj starat. Že je to živý tvor. ..

Ano, je zbytečná.Pro mě jo. Dala mi lekci, na kterou nikdy nezapomenu. Ale bylo to potřeba? Odpouštěť? Možná jednou ale né teď. Odpustit je totiž jako nabít zbraň a střelit podruhé.

28 Violet Violet | Web | 22. srpna 2017 v 20:08 | Reagovat

Tak to je fakt strašný :-( mí rodiče jsou taky alkoholici :-x ale vždycky se o mě a o moje bráchy postaraly :-? ta písnička je moc hezká :-) .

29 Steeve X Steeve X | Web | 22. srpna 2017 v 20:27 | Reagovat

Když sem četl ten začátek, říkám si ok, zase nějaká ufňukaná tínejdžerka, co se snaží rejžovat na tom ,že její rodiče nejsou ideální. Tvoje máma zřejmě taky neměla úplně ideální dětství, když utekla a takhle se chovala. Něco se muselo stát už tam.

Pokud je to, co píšeš, skutečně pravda, pak ti fakt držím palce. Nejspíš ti to k ničemu nebude, ale až se zas někdy vrátí ty myšlenky na Macochu, věz, že tím se nevyřeší vůbec nic a je to možnost naprosto nejhorší.

Psychoušové, soucitný pohledy a komentáře lidí, kteří vědí jen to povrchové. Tím sem prošel taky, i když v dost slabým měřítku oproti tobě. Ale  dost na to, abych věděl, že takoví lidi si jenom myslej, že ti pomáhají, přitom jen prohlubujou všechny ty sračky.

Držím ti palce. A nemysli si, že sis od své matky nic dobrého neodnesla. Jak sama píšeš, máš zdravou motivaci k řádnému rodičovství, a to by dneska mnozí potřeboval jako sůl.

30 BarbaraJane BarbaraJane | E-mail | Web | 22. srpna 2017 v 22:01 | Reagovat

Co na to napsat? Litovat nemá smysl, planě radit taky ne. Tak jen přeju, abys měla v budoucnu větší štěstí.

31 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 22. srpna 2017 v 23:20 | Reagovat

V okamžiku, kdy jsem se dočetla "žádné zdravé ovoce", jsem vypnula. Ať už máš s mámou jakýkokoliv problém, takhle ji dehonestovat je trapné. Srovnej si nejdřív svůj vlastní život, a teprve potom obviňuj ostatní,

32 nezenska-svine nezenska-svine | 23. srpna 2017 v 0:38 | Reagovat

[31]: Velmi zajímavý náhled a rada!

Bylo by fajn, kdyby se mohlo lékařsky nařizovat něco o kastraci. Byla bych první, kdo by si o ni zažádal.

Děcka se nemaj rodit nevhod.

S tebou jdou pak jen dvě možnosti: buď se z toho poučíš, že tak to ty dělat nechceš, a připravíš svému děcku krásnej life, anebo to v tobě zůstalo a budeš taky taková. (možnost že bys děcka neměla jsem zatím nebrala v potaz).
Takže víš, na tom, jaká budeš matka ty, taky závidíš hodně ty sama.

Na kecy psychoušů se vykašli a pozor na ty, kteří to chtějí "upřímně" pomoct. Ti mají ve zvyku většinou kudlovat záda ve chvíli, kdy ucítí, že jim věříš a přilnula jsi k nim.
Tak ať je líp pokud možno.

33 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 23. srpna 2017 v 0:41 | Reagovat

A ohledně tvé matky: ....co ona teda vlastně je...? zneuznaná, nebo líná, nebo blbá, nebo chudera...?
Lže jiným, nebo sama sobě?
Živí v sobě fakt, že to jinak nešlo, nebo se jí jen to JINAK nechtělo dělat?
Nesnášela vás, nebo sebe, nebo chlapy, nebo celej svět?
...na to by určitě ona sama neuměla ani odpovědět !

34 NaTyy NaTyy | Web | 23. srpna 2017 v 9:38 | Reagovat

[31]: Víte co je spíše trapné? Napsat, že jste článek četla jen do určité části, dejme tomu ještě do té "v pohodě" a pak diskutovat, že ji pomlouvám. Zjistěte si význam slova "pomlouvat", přečtěte si celý článek a pak tu pište takové řeči. Možná že kdybyste to zažila na vlastní kůži jako děcko, věděla byste, o čem tu mluvím.

35 NaTyy NaTyy | Web | 23. srpna 2017 v 9:40 | Reagovat

[33]: Řekla bych, že je líná a hloupá. Chuděra nebyla, až teď ale to jen svou vlastní vinou. Netuším, ptát se ji opravdu nebudu jelikož mi to teď může být úplně jedno. Osobně si ale myslím, že nesnášela okolo sebe hlavně ty hodné lidi, vždy chodila za těmi, kteří ji stáhli na dno.

36 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | E-mail | Web | 23. srpna 2017 v 10:12 | Reagovat

páni obdivuju tě, že jsi to sem dokázala napsat :)
bohužel takové matky jsou a vždy budou...znám pár mladých matek, na kterých je vidět, že by si raději někde užívali na diskotéce, než aby se starali o dítě. A vždy jsem si říkala, tak proč to dítě nedají do dětského domova? Určitě by se tam měli lépe...
Ani já nemám moc hezkých vzpomínek na děství s mamkou...tenkrát mě mlátila za vše, co jsem udělala špatně. Nebo když sestra něco udělala, tak to prostě svedla na mě a já dostala výprask. Stačilo i jen zařvat, že ji mlátím a hned ke mě přišla s vařečkou...kolik vařeček jsem ji zničila :D
nevím, proč to tenkrát dělala, i když si myslím, že to bylo z toho, že jsem se jako malá podobala otci, a tak si prostě všechen vztek vůči němu vylívala na mě...otec ji totiž mlátil, když čekala ségru (ještě že se pak rozvedli)
Tenkrát jsem ji za to nenáviděla. Ale vše se změnilo, když mi umřel nevlastní táta. Přestala jsem k ní cítit nenávist, minulost jsem hodila za hlavu a začala jí doma pomáhat, jelikož musela pracovat od rána do večera, abychom netrpěli nouzí.
Vtipné na tom celé je, že vždy všem říká, že nás nikdy nemlátila...a když jsem ji jednou opravila, že mlátila jen mě, tak hned, že to není pravda :D :D
...Dobré na tvém příběhu je to, že máš motivaci. Víš, jak se nikdy ke svým dětem nemáš chovat a jednou si sama řekneš: Jsem stokrát lepší, než ona! Přeji ti hodně sil, abys vše překonala a mohla v klidu žít svůj život :)

37 Blackie✰ Blackie✰ | E-mail | Web | 23. srpna 2017 v 10:42 | Reagovat

Dobře většinou takovéhle články moc nekomentuji, ale tentokrát mě to prostě nenechalo chladnou. Musím se přiznat, že mě to dovedlo až k slzám.
Nechci tě nijak litovat, protože vím, že o to nestojíš. Jen mě štve, že lidi co si to nezaslouží dopadnout takhle nebo nějak podobně, jejich rodina je nemiluje a rodič se kterým by tolik chtěli být, si nemůže dovolit je zaopatřit nebo jim dát potřebný čas. Nehledě na to, že "děti" kteří si svých milující rodičů neváží, oni pro ně dělají první poslední a oni si stejně stěžují jak jim všechno zakazují mají spořádané rodiny. Denně čtu na fb příspěvky o tom jak si někdo přeje aby se mohl odstěhovat od rodičů a já nevím co všechno ještě.
Ale o tom to není.

V tenhle moment si o tobě myslím, že i přes nějaké ty nedostatky a problémy, jsi hrozně silná holka a vypořádala jsi se s tím lépe jak většina. Chápu je to těžké, ale ušla jsi velký kus cesty. Patří ti můj velký obdiv, že jsi s tím šla takhle veřejně ven. Jak se říká, šla jsi s kůží na trh.

Opravdu tě moc obdivuji. Už jsem to říkala já vím, ale musela jsem znova.
Přeji ti jen to nejlepší do života a po téhle zkušenosti věřím, že budeš dobrá matka až budeš mít malé.. ♥

38 Lady Lenna Lady Lenna | Web | 23. srpna 2017 v 10:53 | Reagovat

Tohle mě dostalo, ani nevíš, jak ti rozumím. Tvůj příběh se až děsivě podobá tomu mému. "Máma" se mě zkrátka vzdala už v 5 letech a ujali se mě babička s dědou. Díky něm jsem si mohla prožít normální dětství s tím, že se mě ale pořád někdo nechápavě ptal "jaktože nemám rodiče". Moji "rodiče" jsou přesně tak nezodpovědní jako tvoje máma, po letech mě "máma" kontaktovala, dopis jsem vyhodila do koše, nechci o ní nikdy slyšet, nenávidím ji. Důležité je obklopovat se milujícími lidmi a hlavně - není to tvoje chyba. Pokud člověk vychovává dítě, měl by mu dát lásku, zázemí a domov. Je skvělé, že máš babičku, která se o tebe postarala a máš někoho blízkého. Jednou budeš mít vlastní rodinu a svým dětem dáš to, co tobě v dětství chybělo. A určitě budeš šťastná :-) taky se občas ptám, co jsem udělala, že nemůžu mít normální milující rodiče, ale člověk si holt příbuzné nevybírá. Hodně štěstí a sil do budoucího života!

39 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 12:48 | Reagovat

Heh, musím tedy přiznat, že vůbec netuším, co "moudrého" na to napsat. Po přečtení takovýchto článků teprve člověk pochopí, jaké má vlastně od mala štěstí. Děkuji Ti (a nakonec i Eliss, kterou zmiňuješ, ta také píše drsné eye-openery) za tento článek a přeji Ti, ať je Tvůj život jen lepší a lepší.

A tatínka do uvozovek nedávej. Nezáleží na tom, jestli je nebo není Tvým biologickým otcem. Podle textu si plně zaslouží být nazýván tatínkem, protože jím prostě byl a je. Už kvůli němu a babičce se od Macochy drž dál :-)

40 Eva Eva | Web | 24. srpna 2017 v 16:17 | Reagovat

Je to hrozně smutné, jak se tak může vlastní matka chovat.. kam se najednou vytratila mateřská láska?!
Nejen, že ti zkazila dětsví, ale nejspíš ti i pochroumala seběvědomí do budoucna.
Ale nedej se! Jsi šikovná a silná holka! :-)

41 KATE KATE | Web | 24. srpna 2017 v 18:12 | Reagovat

Chtěla bych mít pamatováka jako ty a pamatovat si, co se dělo v porodnici... :-?  :-?  :-D

42 NaTyy NaTyy | Web | 24. srpna 2017 v 20:18 | Reagovat

[41]: Děkuji :). Pamatuju si to jen matně, to jsem tam také psala. Jasně že si to nemůže každý zapamatovat. :D

43 Alue Alue | 24. srpna 2017 v 22:19 | Reagovat

Hodně drsný článek... v něčem se poznávám, tomu rozumím... něco jsem prožila jinak, tak si to nedokážu vůbec představit. Jsou věci které když nezažijete tak prostě nepochopíte.
Počítám že je autorce asi 20 let... no, takže by se dalo říct že to je ještě příliš čerstvé na to začít odpouštět, ale přijde po letech doba kdy všechny rány jakoby vyblednou a tehdy je možné tu zlobu a vztek opustit, odpustit, osvobodit se.
Nenávistí k druhým lidem totiž nejvíce týráme a trápíme sami sebe tím, že neustále opakovaně prožíváme tu starou bolest. Nikdo to nevidí, jenom my to máme pořád na očích, pláčeme, chceme se zabít a nakonec si vlastně uvědomíme, že si tím ubližujeme, že je to druh skrytého sebepoškozování. A bez ohledu na to jak moc zasloužený a opodstatněný náš smutek a nenávist je, dojdeme k závěru že odpustit je nejjednodušší, člověk jakoby se potom znova narodil.
... to jen tak pro zamyšlení do budoucna. Teď je na to brzo, protože to ještě tak moc bolí.

44 Alue Alue | 24. srpna 2017 v 22:23 | Reagovat

[42]:  taky se pamatuji a nejenom na to.. mám jenom jednoho známého který také ví, ostatní mají z této doby okno. (dala jsem si tu práci a vyzvídala, moc mě to svého času zajímalo)

45 Tulačka po hvězdách Tulačka po hvězdách | Web | 25. srpna 2017 v 2:33 | Reagovat

[43]: Na druhou stranu - zdravý vztek je důležitou součástí léčebného procesu a není radno jej přeskakovat, potlačovat či bagatelizovat. Pěkně je to popsáno třeba ve filmu Kurz negativního myšlení. Myslím, že autorčina reakce je zcela zdravá a přirozená.
Autorko, snad nevadí, že Ti napíšu, co pomohlo mně osobně. Podobný vztek jsem zažívala velmi dlouho ve vztahu ke své matce. Později jsem si začla zjišťovat okolnosti jejího dětství a dospívání, podmínky v jakých vyrůstala a hodně mi to pomohlo. Ne, že by ji to v mých očích úplně zbavilo zodpovědnosti, ale došlo mi, že s tím, čím si prošla, v podstatě nemohla jinak...

46 NaTyy NaTyy | Web | 25. srpna 2017 v 12:19 | Reagovat

[43]:

[45]: Třeba jednou odpustím, třeba ne. Každopádně je ještě brzy :).. No, o jejím životě toho zas moc nepotřebuji vědět, ale zajímavý poznatek.. Možná se k tomu jednou odhodlám a bude to lepší :)

47 Cinereo Cinereo | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 13:02 | Reagovat

Tak to mě moc mrzí... Popravdě řečeno, když jsem tenhle odkaz otevřela, čekala jsem nějaký patetický blábol o zlé mámě, co nekoupila dceři vytoužený iPad nebo tak něco, ale tohle...

Drž se, je mi líto, že někdo musí prožít takovéhle krušné dětství, ale jedinou útěchou a vlastně i pomstou matce může být to, že ty budeš i přes její (de facto) všechny klacky hozené tobě pod nohy úspěšná a v životě šťastná. :)

48 Gaz Gaz | E-mail | Web | 27. srpna 2017 v 14:09 | Reagovat

Obdivuji tě, že jsi dokázala napsat tento článěk, věřím, že to muselo stát spoustu sil, ale ještě víc Tě obdivuju za to, že jsi zvládla přežít své štrašné dětsvtví, že si v tom období měla kamarády, kteří Ti byli oporou (něčím příjemným v té hrůze). Doufám, že teď už je Tvůj život pěkný a plný lásky od táty, babičky i dědy, i když nejsou biologicky tví, je důležité, co k Tobě cítí a že Tě mají rádi.:)

Třeba pořádné, správné dětství zažiješ právě se svými vlastními dětmi!

PS. nikdy neskákej do Macochy ani do ničeho podobného, vždycky je možnost něčeho jiného, i když to tak nevypadá..

49 slunecnyden slunecnyden | Web | 27. srpna 2017 v 17:04 | Reagovat

Osobní článek. Nejtěžší je se nad to vše povznést a žít si svůj život bez neustálých vzpomínek  na to ošklivé. Dobře jsi udělala, že jsi zpřetrhala se svojí mamkou všechny kontakty. Takto by tě vysávala dál. Hodně štěstí.

50 krvaceni krvaceni | Web | 27. srpna 2017 v 18:34 | Reagovat

Tohle je opravdová, nefalšovaná hrůza. Lidé jsou odporní. Zatím jsi byla moc silná, prosím buď silná i dál; tvá matka si nezaslouží se matkou vůbec nazývat a ty jí nejsi vůbec nic dlužná. Určitě to zvládneš - to nádherné a křehké, co ti vzala z dětsví, si určitě vynahradíš v budoucnosti. Godspeed.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Animace od Janči - violet-eden.blog.cz ♥